pátek, 24 únor 2017 21:22

Tak pálit knihy, nebo nepálit? Jak kdy!

Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

V souvislosti se svérázným protestem mladé Slovenky, se rozhořela debata o tom, zda je nebo není přípustné, pálit knihy.


Odpůrci pálení poukazují na historické paralely, které shledávají odpudivými. Pochopitelně. Přesto se mi zdá, že tato argumentace stojí na povrchním nalézání vnějškových podobností. Zkrátka: Když to bylo špatné tehdy, je to špatné vždy.

Já vnímám, že pálení knihy může být dvojího, respektive trojího druhu.

1 – Knihy pálí státní moc:

To je ta forma, na kterou je nejčastěji odkazováno. Všichni známe záběry z třicátých let v Německu, kde vojáci či policisté hází „závadové“ knihy do ohně, plápolajícího kdesi na náměstí. Ano, tato forma a podle mého názoru, pouze tato forma pálení knih, je nepřípustná. Stát by neměl rozhodovat o tom, co budou obyvatelé číst.

2 – Knihy pálí soukromá osoba, protože je již nepotřebuje:

Dnes se tiskne opravdu kde co. Já sám jsem v životě určitě hodil do sběru několik knih, paperbacků, možná i těch s pevnou vazbou. Antikvariáty už to ani nechtějí a syslit to doma prostě nemohu. Navíc, některé knihy jsou prostě takové, že jsem pro ně jiné vhodné místo než „stoupu“ nenalezl. Tuto formu likvidace knih považuji za podobnou, jako když ve svých kamnech na chatě, spálíte stará čísla časopisu Zahrádkář.

3 – Knihy pálí soukromá osoba, jako vyjádření politického názoru:

Do této třetí formy spadá ono spálení Koránu slečnou Adrianou i těch kdo jí ze solidarity následovali. Kniha patří do vlastnictví paliče a jejím spálením nijak neomezuji možnost ostatních obyvatel, knihu si přečíst, jako je tomu u formy první, která má naopak právě tento cíl. Pokud nesouhlasím s Marxismem, mohu spálit Marxův kapitál a natočit se u toho. Pokud nemám rád Václava Klause, mohu spálit jeho knihu. Pokud nesouhlasím s Kalergiho plánem pro Evropu, mohu spálit jeho „Practical Idealism“, kde je plán popsán.

Nikoho tím neomezuji, jednám tím pouze za sebe. Takový čin je tedy dokonale v souladu se základy konceptu svobody: „Moje svoboda končí tam, kde tvoje začíná“. Naopak, pokud by mi někdo chtěl bránit, už omezuje svobodu mou.

Argument, že druhého omezuji tím, že ho takovým aktem urážím je nesmysl a používá se v poslední době, jen u vybraných skupin obyvatel. Pokud by se měl užívat u všech, úplně bychom si znemožnili život. Někoho by totiž mohlo urážet to co jím, co nosím na sobě, co si zpívám, co čtu. Mě by zas uráželo vše, co dělá nebo nedělá on, ... a to je v podstatě válka.

Samozřejmě. Pokud jsou spolu nuceni žít lidé, jejichž způsob života se výrazně liší, takovýchto třecích ploch logicky přibývá. Navzdory módě jsem přesvědčen, že nejefektivnější a nejpříjemnější pro život, je společnost monokulturní. Když jsme všichni Křesťané, nemá nikdo potřebu pálit Bibli a nikdo tím také není následně uražen. Nutno ovšem dodat, že i kdyby Bibli někdo pálil, tak bych ho nešel zabít. Pokud by jí spálil v muslimské zemi, vůbec by mě to nezajímalo. Věděl bych, že to pro něj je kniha bez významu. Pokud by jí spálil řekněme nějaký Čech, řekl bych si, že je škoda, že si naši lidé neuvědomují, že bez kořenů jsme odsouzeni k naroubování na kořeny cizí. A to by bylo tak vše.

Věřím, že ani druhá strana není ve skutečnosti opravdu uražena na svých citech. Uraženost je jim pouze nástrojem ke stupňování tlaku a vymáhání si ústupků. A právě proto je třeba dělat tyto kousky. Jsou plně v souladu s právem nakládat si se svým vlastnictvím podle své vůle a současně jsou signálem, že žádné ústupky nebudou.



 

Zanechat komentář

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.